Cesta do neznáma
Cesta do neznáma
Gaye a Dani (Foto: Anna Ježková)
Napsala:
- Anna Ježková
Příběh:
Gaye je krásný a bujný fríský hřebec mojí kamarádky Daniely, s níž jsem se seznámila během prázdnin v Bavorsku. Daniela pochází z Kolína nad Rýnema a přijela do Bavorského lesa se svou rodinou na dovolenou, s sebou si kromě dvou koní přivezli i velkého amazoňanského papouška.
Obdivovala jsem Gaye, který každé ráno řehtal ve výběhu, kam ho Daniela pouštěla proběhnout, ještě než začalo pražit slunce. Když jsem ho viděla poprvé, leskla se jeho modročerná srst tak, že vypadal stále jako mokrý. Daniela mi prozradila, že hřebce krmí směsí müsli pro barokní koně, do níž se přidávají speciální oleje, a proto se krátká srst hřebce tak leskne. Gaye svěže klusal po výběhu, vysoko zvedal nohy a rousy kolem spěnek mu pročesávaly orosená stébla trávy. Hlavu na silném, dlouhém, vysoko nasazeném krku držel hrdě vztyčenou, bujná, lehce zvlněná hříva mu spadávala přes oči až k nosu a zakrývala celou stranu krku. Jeho nohy obalené rousy vypadaly těžce, ale hřebec se pohyboval velmi lehce, jako na pružinkách. Když klusal na konec výběhu, elegantně se otočil, rozhlédl se, z místa odskočil a houpavě se rozcválal.
Pěkně jsem si s jeho majitelkou popovídala o frísech a ona mi nabídla, zda si nechci na Gayovi zajezdit. Kdo by nechtěl! V hale se Gayovi moc dělat nechtělo, nechal se i tlačit, ale venku ožil a stále jako by tančil. Měl hodně houpavý krok i klus a ve cvalu jsem si na něm připadala jako na vlnách. Pěkně se pode mnou převaloval a přežvykoval udidlo, moc hezky jsem se svezla.
Další den jsme spolu s Danielou vyrazily do terénu na vyjížďku. Dani na svém hřebci, já na teplokrevném valachu Gilbertovi. Byl to vysoký, kostnatý hnědák jejího manžela, rozvážný a klidný, prostě vhodný kůň pro velkého chlapa, který se chce vozit na koni v přírodě.
Gaye však nesnesl, aby se jakýkoli kůň dostal před něj. Když jsem šla s Gilbertem za ním, nebyl problém, ale jakmile jsme si chtěly povídat vedle sebe, Gaye nečekaně zaútočil na Gilberta a zakousl se mu do krku! Bohužel právě v místě, kde byly otěže, takže mu pravá otěž zůstala v zubech. Naštěstí zůstal stát, takže jsem hned skočila po otěžích, otevřela mu hubu a vyndala otěže, než je stačil přetrhnout. Daniela byla celá vyděšená a naštvaná na Gaye za to, že na valacha stále útočí, i když se spolu dobře znají. Gilbert byl však v pořádku, a tak jsem se raději zařadila zase za hřebce a dál jsme pokračovaly za sebou.
Byl krásný, teplý, ale ne horký den, stín lesa byl příjemný, všude kolem nás ticho, zeleň, prostě oáza klidu. "Je to tady nádherné, takové možnosti k vyjížďkám v Kolíně nemáme," posteskla si Dani. "Pojeďme ještě dál, máme přece čas," navrhla mi, takže jsme se vydaly po lesních cestičkách i daleko za místa, ze kterých znám bezpečně cestu domů. Po další půlhodince rozjímání jsme koně otočily, ale už na druhé neoznačené křžovatce jsme si nemohly vzpomenout, kudy jsme vlastně přijely. Všechny ty jezdecké stezky vypadaly stejně, všude pár stop od kopyt. Když jsme to nechaly na koních, Gaye šel doprava a Gilbert rovně. Nakonec se nám přece povedlo vymotat se z lesa, ale ani silnice mi nepřipomínala žádnou známou cestu.
Dohodly jsme se, že půjdeme podél silnice, až dorazíme k nějaké vesnici a tam se zeptáme na cestu. Asi za dvacet minut jsme opravdu dorazily na začátek vsi, jejíž název nám však nic neříkal. Hned u prvního domku sekal postarší domorodec na zahradě trávu. "Dobrý den," oslovila jsem ho, "prosím vás, mohl byste nám poradit, kudy se dostaneme na Kollerhof?" Pán mluvil čistou bavorštinou. Říkala jsem si, že Daniela jako Němka mu snad rozuměla víc než já. "Tak co, co říkal?" vyhrkla Daniela, sotva jsme vykročily pár kroků směrem, kterým nás ochotný pán poslal. "Nerozuměla jsem mu ani slovo!" "Hm, to je dobré, a to jsi Němka, co mám říkat já?"“ pokrčila jsem rameny. Rozuměla jsem jen něčemu, že máme jet tady rovně a pak něco o posekaném poli a o mostu, máme se dát doprava a tam snad už bude ukazatel.
Pokračovaly jsme tedy po silnici. Hned za vesnicí po pravé straně se nacházelo čerstvé strniště. "Hele," ukázala jsem na posekané pole, "byla by škoda se tady ještě jednou neprocválat, co říkáš?" Daniela kývla, tak jedeme! Na konci pole jsme se vrátily znovu na silnici a pokračovaly ve směru, který nám ukázal pán z vesnice. Ale nikde žádný most ani ukazatel.
"Asi jsme něco přehlédly," posteskla si Daniela. "Určitě říkal doprava, tak se musíme držet vpravo. Nic si z toho nedělej, až zas přijedeme k další vsi, zeptáme se znovu." Jenže jsme šly ještě pěknou chvíli, než se před námi zase objevila střecha domu. Kdybychom aspoň měly jistotu, že jdeme správným směrem a ne na opačnou stranu! Konečně zase civilizace! Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se znovu objevily u stejné zahrady, na níž ještě starý pán stále sekal trávu! Když nás spatřil, byl překvapenější víc než my: "To jste zase vy? Vždyť jsem vám už před hodinou říkal, kudy máte jet!" nechápal dobrosrdečný stařík a dodal: "Počkejte, já pojedu s vámi a ukážu vám to." A opravdu, vytlačil z garáže moped, nasedl a my jsme se zařadily za něj. Vedl nás směrem, kudy jsme před hodinou šly až k tomu posekanému poli. O tom, že jsme tam cválaly, jsme pomlčely.
"Za tímhle polem je ten mostík, pak doprava a tam už je ukazatel." Bylo to tak, stačilo ujít ještě tak třicet čtyřicet kroků a byly jsme k mostíku. Pak už jsem poznala známou křižovatku a vzpomněla si, že jsem tam už jednou jela s lotem. Doma jsme byly za dvacet minut!
Když se nás pak po příjezdu ptali, kde jsme se zdržely tak dlouho, řekly jsme, že se nám zalíbila jedna malebná vesnička, a tak jsme chodily kolem ní dokola.
Tak to dopadá, když se ženské bez smyslu pro orientaci vydají v cizině na vyjížďku.